Karel Solařík

Nástěnná malba v kostele sv. Františka v Praze na Chodově

Historie Fresky

Tento kostel je zasvěcen svatému Františku z Assisi. Vznikl přestavbou z místních jatek v roce 1938. Byl považován za provizorní, chtěli postavit nový kostel na Husově náměstí. V padesátých letech minulého století nastala taková politická situace, že se již nedalo s tou stavbou počítat. V roce 1953 hledali, kdo by vytvořil nástěnnou malbu svatého Františka na čelní straně interieru kostela. Na Chodově tenkrát bydleli výtvarníci Max Švabinský a Ferdiš Duša. Ti však byli již pokročilého věku a na takovou práci se už necítili. Doporučili, tenkrát ani ne čtyřicetiletého, Karla Solaříka. Byl žákem Maxe Švabinského a Ferdiš Duša mu byl rodinným přítelem. Karel Solařík bydlel na Smíchově, ale byl na takovou práci dobře připraven. Již od dob studií na Akademii výtvarných umění si přivydělával kopírováním starých mistrů, zvláště gotických madon a dosáhl v tom velkého mistrovství. Tak tato freska dala chrámu trvalou hodnotu, a v sedmdesátých letech se podařilo kostel zachránit před demolicí, která mu hrozila pro stavbu silnice.

Zadání

Kostel patřil donedávna do spořilovské farnosti a tu již tenkrát spravovali františkáni, tak malba vznikla pod jejich vedením. Umělec si o svatém františku přečetl vše, co bylo tenkrát dostupné. Zachovala se kresba jeho návrhu malby s výjevy ze života tohoto světce.

Františkáni však měli na mysli byzantské ikony, které jsou organickou součástí bohoslužebného prostoru. Ikony jsou určeny k tomu, aby se u nich věřící modlili, mají jim zprostředkovávat přítomnost světce a přítomnost Boží, jsou inspirované Duchem svatým, již jejich tvorba je modlitbou.

Styl

Tak vznikla malba na způsob byzantských ikon, ale v rámci západní intelektuální kultury. Je klasicistického stylu, ctí antické ideály krásy a harmonie. Na přání františkánů jsou vlastnosti postav vyznačeny jejich atributy. Umělec se však snažil, aby ty postoje vyjadřovaly už samy postavy.

Svého času kardinál Špidlík řekl, jaký je rozdíl mezi východním a západním pojetím malby. „Když východní člověk něco nedokáže vyslovit, tak to namaluje. Západní člověk něco namaluje a pak vysvětluje, co chtěl znázornit.“ Tato freska mluví sama za sebe, můžeme se jí nechat oslovit, může nás skrze ni oslovit sám Bůh.

Pojetí tvorby Karla Solaříka nám může přiblížit jedna z jeho myšlenek o umění:

Je umění, kde umělecké dílo má jeden stěžejní bod, který má upoutat diváka, z něhož vychází vztahy k obsahu a celku. Jsou však díla, kde tento bod, ponižovaný nechápajícím davem, tato kotva, je ponořena hluboko uvnitř díla, z kterého vyzařuje a divák je nucen se vnořit do této hloubky a vstřebávat pak obsah v celé jeho závaznosti a šíři. Odměnou této duševní namáhavosti je nevyčerpatelný rozsah krásy a obsahu. Dílo se stává trvale otevřenou studnicí, dávající živou vodu.

Práce na této fresce poznamenala umělce na celý život. Ctil svatého Františka. Ještě ve svém stáří vytáhl svou skicu hlavy svatého Františka a dokreslil ji do podoby jakou má na fresce.

Obsah

Chci se s vámi podělit o to, co jsem z malby sama vyčetla.

Svatý František

Svatý František patří tu na Boha. Zajímalo by mne jak, světec vidí Boha teď na věčnosti, i jak Ho viděl zde na zemi. Jistě Ho viděl svým vnitřním zrakem, Boha který přebývá v největší hlubině lidské bytosti. Ale také Boha nepředstavitelného, který nás nekonečně přesahuje, který objímá celý vesmír. Na fresce je světec plně obrácen k Bohu a tak ta žena může svěřit všechny své starosti a bolesti Bohu, do rukou svatého Františka. Říká se , že zasvěcené osoby jsou místem kde se Bůh dotýká země.

Františkáni

Není dobře člověku samotném. Adamovi stvořil Bůh Evu, svatému Františkovi Bůh povolal spolubratry, františkány, kteří ho následovali a podporovali. Žili společně v přátelství, v modlitbě v naslouchání Božímu slovu. Ten se sepjatýma rukama vyjadřuje modlitbu v usebranosti. Ten s biblí v ruce naslouchá Božímu slovu. Dvojice františkánů je v důvěrném, otevřeném rozhovoru. Můžeme si představit, že spolu hovoří o Bohu, ale také že ten františkán neokázalým způsobem káže, nebo spíše sděluje, Boží slovo i nám. Můžeme si ho také představit v důvěrném rozhovoru o našich problémech, starostech i radostech. Ježíš řekl : „Sejdou-li se dva nebo tři ve jménu mém, já jsem uprostřed nich.“ Ti tři františkáni na fresce mohou představovat jeho první spolubratry, ale třeba také ty františkány, kteří tenkrát spravovali farnost, tehdejší farníky, ale třeba také nás současné věřící.

Andělé

Ti řeholníci chtěli následovat Krista, následováním svatého Františka plného milosti Boží. Ježíš k tomu dává své rady v kázání na hoře:

„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.

Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.

Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.

Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“

Řeholníci slibují ve svých řeholních slibech chudobu, čistotu a poslušnost. Na fresce však zobrazení těch to ctností není svěřeno františkánům, ale andělům, jho ukazuje na poslušnost, lilie na čistotu.

Toto však andělé zobrazují jen tak mimochodem, mají na fresce jinou roli. Ukazují, že sám Bůh nám spěchá na pomoc se svými dary, posílá své posly. Tři andělé vyjadřují také Boží přítomnost zde, v Nejsvětější trojici: Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Ta je i na pravoslavných ikonách zobrazována trojicí andělů. Umělec dal andělům lidskou podobu. Abraháma Bůh navštívil v postavách tří poutníků, nám se také stává, že potkáme v člověku anděla. Bůh nám dává rozmanité dary, tady jsou znázorněny Bohem vlévané ctnosti: Víra, Naděje a Láska. Sepjaté ruce zobrazují víru, pochodeň lásku, květ je symbolem naděje. Chudoba tady znamená naši otevřenost pro přijímání Božích darů. I apoštolové Ježíše žádali „Dej nám větší víru“. I když Boha poznáváme z podivuhodného uspořádání přírody, z Bible, ze svědectví svatých, toužíme po tom, aby nám Bůh dal vnitřně zažít svou přítomnost. Anděl se sklání před tajemstvím, které zažívá ve svém nitru. Ve světě, kde je spousta toho, s čím nejsme spokojeni, potřebujeme mít naději, že to vše je v rukou milosrdného Boha, který je mocnější než všechna zloba světa, že Bůh může vše zlé v dobré obrátit. Anděl ji nese hluboko ve svém srdci. Všichni potřebujeme lásku. Věříme, že nás Bůh přijímá bez podmínek, takové jací jsme, v takové situaci v jaké jsme. Svatý Augustin řekl „Nepokojné je lidské srdce, dokud nespočine v náruči Boží.“ Od Boha také potřebujeme čerpat lásku, abychom dokázali takovým způsobem milovat lidi kolem sebe, i ty kteří mám jsou nepříjemní. Otevřená náruč prostředního anděla vyjadřuje ochotu přijímat Boží lásku i je otevřená pro druhého člověka.

Poslání

Při bohoslužbě jsou tyto postavy spolu s námi shromážděny kolem oltáře, Františkáni se řadí k ministrantům a spolu s námi naslouchají Božímu slovu, které tu zaznívá od ambonu. Svatý František s tou ženou se spojují s Ježíšovou obětí na kříži. Svatý František spolu s knězem zprostředkovává Ježíšovu přítomnost. Nacházíme zde útěchu a posilu, jako ta žena. Andělé ukazují na Boží přítomnost ve svatostánku. Freska ukazuje na to, že to, co se odehrává v chrámě, děje se také v nebi.

Nechte se však freskou sami osobně oslovit.

Spořilov nástěnná malba

Na stěně kaple je kopie obrazu Madony s dítětem (Madonna col Bambino) od Lorenzettiho [1280-1348]. Po stranách stojí sv. František a sv. Jan Evangelista. Kopii provedl akademický malíř Karel Solařík. Nápad vyzdobit křestní kapli motivem z Assisi vyšel od františkánů, kteří požádali o jeho realizaci Ferdiše Dušu. Duša to však odmítl a doporučil k provedení práce malíře Karla Solaříka. Ten se úkolu s úspěchem zhostil a v 50-tých letech minulého století přenesl slavnou předlohu na čelní stěnu křestní kaple (vedle této malby se s freskou Karla Solaříka - tentokrát podle vlastního návrhu - setkáme v Praze ještě v kostele sv. Františka na Chodově).

Článek v časopise Prostor AD.

*****************************************

Nástěnná malba v kostele sv. Františka v Praze na Chodově